Ježíš vešel do domu a opět se shromáždil zástup, takže nemohli ani chleba pojíst. Když to uslyšeli jeho příbuzní, přišli, aby se ho zmocnili; říkali totiž, že se pomátl. (Mk 3,20-21)

Největší problém uvěřit v Ježíše jako mesiáše a Božího Syna měli farizeové, zákoníci a Ježíšovi příbuzní. Ti totiž viděli Ježíše vyrůstat, znali ho z běžného života a na první pohled se nelišil od ostatních. Vyučil se tesařem u svého otce Josefa, jak označovali jeho pěstouna.

Najednou tento Ježíš se stává učitelem, teologem, uzdravovatelem. Koná velké divy, vymítá démony, uzdravuje nevyléčitelně nemocné. Označuje se za Syna člověka, a tak používá termín proroků, kterým oni pojmenovali očekávaného mesiáše. Co všechno se muselo namluvit o Ježíšovi. Kolik nepřesností, kolik pomluv, kolik pohoršení si lidé navzájem vyměňovali v souvislosti s Ježíšem, jenom aby nemuseli uvěřit, že tento tesař z Nazareta je očekávaný mesiáš.

Místo toho, aby v pravdě posoudili skutečnost, příbuzní přicházejí "zmocnit se Ježíše", aby se uchránili další "ostudě". Říkalo se o něm, že se pomátl.

Boží slovo nás učí, abychom si dali pozor na naše vyjadřování se o druhých. Nesmíme překrucovat skutečnost tím, že si ulevíme ve svém svědomí pomocí překrucování dobra, které je v bližním a budeme ho vyhlašovat za zlo. V člověku, který má problém sám se sebou, je velká tendence zaměřit se na nedostatky a hříchy svých bližních, pohoršovat se nad jejich nedokonalostmi, překrucovat dobro, které konají a dávat mu jiný význam, než má.

Pane Ježíši, daruj nám milost, ať se díváme na bližní s láskou, kterou máš ve svém Srdci. Dej, ať pojmenujeme zlo, ale ať to nejdříve uděláme u sebe, ať pronikne naše srdce lítost nad našimi hříchy a přijmeme tvé odpuštění. Potom se dokážeme správně dívat na život našich bližních a větší energii pak budeme věnovat modlitbě za spásu své duše a za obrácení těch, kteří nejednají správně. Amen.