Když Janovi poslové odešli, začal Ježíš mluvit k zástupům o Janovi:

„Co jste vyšli na poušti vidět? Snad rákos zmítaný větrem? Nebo co jste vyšli vidět? Člověka oblečeného do jemných šatů? Ti, kdo nosí skvělé šaty a žijí v přepychu, jsou přece v královských palácích. Co jste tedy vyšli vidět? Proroka? Ano, říkám vám, víc než proroka. To je ten, o němž je psáno: já posilám svého posla před tvou tváří, aby připravil cestu před tebou.‘

Říkám vám: Mezi narozenými ze ženy není nikdo větší než Jan. Ale i ten nejmenší v Božím království je větší než on.“

Všechen lid, který mu naslouchal, ba i celníci, dali Bohu za pravdu tím, že přijali Janův křest. Farizeové a znalci Zákona však pohrdli úmyslem, který Bůh s nimi měl, a nedali se od něho pokřtít. (Lk 7,24-30)

Je dobré, když máme někoho, kdo jde před námi za Kristem. Když máme nějaké vzory, můžeme si udělat lepší představu o tom, co Boží milost koná v životě člověka. Jan Křtitel byl lampou, která v sobě nesla světlo Božího slova. Byl majákem, který ukazoval směr lodičkám života lidí, kteří toužili po obnově svého života. Na základě Janova života a slova dali mnozí Bohu za pravdu, dali se pokřtít - vyznávali své hříchy a prosili Pána o odpuštění. Životní cesty měnili i tzv. veřejní hříšníci, celníci a prostitutky.

Skutečnou tragédií člověka je popírání pravdy, kterou vnímá. Bůh přišel, očekával, že bude přijat především těmi, kteří většinu času trávili zkoumáním Písma a výkladem Božích slov. Paradoxně tito vzdělanci s pohrdáním odmítli Boží nabídku uzdravení. Lukáš ve svém evangeliu píše: 'Pohrdli úmyslem, který Bůh s nimi měl, a nedali se (od Jana) pokřtít.' Tedy nepřiznali si své hříchy, maskovali sami před sebou zkažené smýšlení svého srdce. Ježíš je později nazval obílenými hroby. Navenek zářící, uvnitř plné hniloby a rozkladu.

Advent je dobou uzdravení, časem Božího příchodu, ve světle kterého je demaskováno naše nitro. Abychom mohli snést pravdu o sobě, potřebujeme mít jistotu o Božím milosrdenství. Potřebujeme pravdivého průvodce "podsvětím" naší duše a jejího skutečného stavu. Potřebujeme se Krista držet za ruku, když sestoupíme na dno propasti našich skutečných přání a plánů - abychom se v nich neztratili.

Dejme Bohu za pravdu, když nás usvědčí z hříchu, a také dejme za pravdu celé jeho lásce, s kterou se k nám, hříšným, sklání, aby nás obdaroval pokojem odpuštění. Pak budeme moci lépe posloužit našim bližním podobným odpuštěním a postojem trpělivé lásky.

Chci tě oslavovat, Hospodine, neboť jsi mě vysvobodil,

nedopřál jsi, aby se nade mnou radovali moji nepřátelé.

Hospodine, z podsvětí jsi vyvedl mou duši,

zachovals mi život mezi těmi, kteří do hrobu klesli.

Slyš, Hospodine, a smiluj se nade mnou,

pomoz mi, Hospodine!

Můj nářek jsi obrátil v tanec,

Hospodine, můj Bože, chci tě chválit navěky! (Žl 30)